Úvod
Historie
Členové
Akce
Fotografie
VideoNOVINKANOVINKA
Ukázky
Vydaná CDNOVINKANOVINKA
Objednat CD
Napsali o násNOVINKANOVINKA
Síň slávy
Studio
Hudební teorie
Doplňky
AgadirekNOVINKANOVINKA
Agadir v Maroku
Kontakty
Interní
Vyhledávání:
osoby
akce
projekty
skladby
Agadir na facebooku:
Facebook
Agadir na Wikipedii:
Wikipedia
Kanál RSS:
Kanál RSS

České centrum Mezinárodního PEN klubu
Jsme členové
Českého centra Mezinárodního
PEN klubu

Sdružení Q
Jsme členové
Sdružení Q

Státní fond kultury České republiky
Pořady z cyklu
"Agadir: Na strunách naděje"
jsou konány
za finanční podpory
Státního fondu kultury
České republiky

Mediální partneři:



Přihlášený uživatel:
žádný

Vaše IP adresa:
34.236.190.216

Přístupy celkem: 10803859
Přístupy dnes: 2891
© 2004-2019
Ing. Ondřej Fuciman, Ph.D.
Optimalizováno pro rozlišení:
1280x720 a vyšší
Každé ránoKaždé ráno
Každé ráno
Každé ráno mužovi tužkou na obočí přičerňuji vousy. Stává v pozoru pod kuchyňskou lampou a já mu ubírám roky. Ale dnes rámo, od chvíle, kdy vybral poštovní schránku, je jakýsi divný. Nějak divně se chová. Už když vcházel do kuchyně, podíval se na mě jinak než obyčejně a když jsme popíjeli kávu, podal mi cukr. Něco se s ním děje. Dnes se ani nepostavil pod kuchyňskou lampu a já jsem mu nenačernila vousy tužkou na obočí. Ještě pořád sedí, před sebou prázdný šálek od kávy a zkoumavě si mě prohlíží. Nadhazuje zdánlivě banální konverzaci, jako například:
- Ty se někam chystáš?
_ Ještě nevím - odpovídám. Nechce se mi jít nikam, ale nejspíš budu muset.
- Já jen, že sis oblékla nové šaty.
- Vždyť je mám už půl roku - směji se, ale nemluvím pravdu. Koupila jsem si je minulý týden. Dnes ráno jsem si je oblékla a přecházela v nich tak, aby se mi na levé straně rozevíral rozparek. Dokonce jsem si natáhla podvazkový pás a punčochy. Když se předkloním, je to zřetelně vidět. Za uši a na krk jsem si kápla trochu vůně, přimalovala se a teď pomalu upíjím kávu.
- Přišla nějaká pošta? - ptám se jen tak, mezi doušky kávy.
- Ne, nic - rychle odpoví muž, trochu se začervená a já ho najednou vidím jako tenkrát, před dvaceti lety, kdy jsem si zapínala punčochu ve výklenku starého domu a on právě vyšel z podchodu a uviděl mě. Zčervenal, možná chtěl odvrátit hlavu, protože není slušné sledovat ženu s momentálním toaletním defektem, ale neodvrátil se. Hleděl na moje stehno jako zhypnotizovaný. Asi se pak potzřeboval trochu zchladit, protože mě pozval na zmrzlinu. Vyklubal se z něho docela příjemný chlap a brzy na to i můj muž. ale to bylo před dvaceti lety. Teď tu sedí s nepřibarvenými vousy a je mi ho trochu líto. Ale vydržím, protože to všechno dělám jen kvůli němu. Proto ten rozparek a punčochy. Ještě minulý týden bylo všechno jinak V sobotu ráno se postavil pod lampu v kuchyni, přibarvila jsem mu vousy a on se odebral na stolní tenis. Kdysi hrával, a tak si teď nenechá ujít ani jeden zápas. Oknem jsem viděla, jak svižně kráčí a vtahuje břicho. Ani s ním nemusím být, vím, že pokřikuje na hráče, poplácává kamarády po ramenou a točí se okolo mladých děvčat, které čepují kofolu. Vlastně by mě mělo těšit, že je můj muž takový frajer. Mělo. Kdyby byl takový i doma. Jenže přede mnou nezatahuje břicho a vousy mu přibarvuji jen tehdy, když jde ven.
- Ale vždyť jsi bral ze schránky nějakou pohlednici - začínám znovu rozhovor, protože vím, že můj muž neumí lhát. Zatím pořád bojuje jako lev, najednou si nečekaně vzpomene, že jsme omylem měli ve schránce pohlednici patřící sousedce. A zrovna jí tu pohlednici odnesl, byla právě v zahradě.
- Půjdu k Petře, něco koupíme. na oběd jsem zpátky, ano? - měním taktiku, protože vím, že při obědě, až se vrátím, bude můj muž vypínat prsa, vousy si načerní sám a bude se okolo mě točit. Jak je dobré, že je trochu žárlivý. Na tu příští pohlednici se podepíšu zase jako Petr a pozvu se někam aspoň na dva dny.

Zpět

© Agadir © 2004-2019, Ing. Ondřej Fuciman, Ph.D.