| Jazyková verze: |  | | Česky |
|
| Agadir na Facebooku: |  |
| Agadir na Instagramu: |  |
| Agadir na Wikipedii: |  |
| Kanál RSS: |  |
Jsme členové Českého centra Mezinárodního PEN klubu |
Jsme členové Sdružení Q |
Pořady z cyklu
"Agadir: Na strunách naděje"
finančně podporuje
Státní fond kultury České republiky |
Mediální partneři:
| Přihlášený uživatel: | | žádný |
| Vaše IP adresa: | | 216.73.217.112 |
Přístupy celkem: 63914415
Přístupy dnes: 17621
© 2004-2024
Ing. Ondřej Fuciman, Ph.D.
Optimalizováno pro rozlišení:
1280x720 a vyšší
|
 | Druh� varov�n�
| |
Druhé varování mělo větší váhu,
děcko už vyrostlo v mladého obra.
Znovu tak teplý den, až příliš zářivý,
zas pouštní vedro,
třicet pět stupňů dvacátého devátého února.
Přestupný den, ten den, co přebyl,
den těch, kteří přebyli,
den starobylých žertů.
A ramadán, měsíc postu,
byl zahájen břeskými salvami.
Bylo už k poledni,
za deset minut dvanáct.
Země znovu zakolísala,
otřásla námi až v útrobách,
lidé zatajili dech.
Lidé cítili, že jsou v pohybu,
na pevné zemi jak na palubě lodi,
sklenice tančily po stolech, padaly k zemi,
sklo v oknech pukalo, padala omítka.
Pak ticho.
Pázdné tváře a oči vbodlé do očí.
Mnoho jich vyběhlo, hleděli k nebesům,
však ta byla bez viny,
třásli se a báli, nechápali.
Když se jim znovu vrátila jistota,
hlasy a smích se ozvaly silněji:
nic se nám nemůže stát, opravdu ne, jen klid,
vždyť den je nádherný, tak slunný, tak čistý,
dnes nehrozí světu nic! |
| | Zpět |
|
