Úvod
Historie
Členové
Akce
Fotografie
VideoNOVINKANOVINKA
Ukázky
Vydaná CDNOVINKANOVINKA
Objednat CD
Napsali o násNOVINKANOVINKA
Síň slávy
Studio
Hudební teorie
Doplňky
AgadirekNOVINKANOVINKA
Agadir v Maroku
Kontakty
Interní
Vyhledávání:
osoby
akce
projekty
skladby
Agadir na facebooku:
Facebook
Agadir na Wikipedii:
Wikipedia
Kanál RSS:
Kanál RSS

České centrum Mezinárodního PEN klubu
Jsme členové
Českého centra Mezinárodního
PEN klubu

Sdružení Q
Jsme členové
Sdružení Q

Státní fond kultury České republiky
Pořady z cyklu
"Agadir: Na strunách naděje"
jsou konány
za finanční podpory
Státního fondu kultury
České republiky

Mediální partneři:



Přihlášený uživatel:
žádný

Vaše IP adresa:
34.236.190.216

Přístupy celkem: 10803876
Přístupy dnes: 2908
© 2004-2019
Ing. Ondřej Fuciman, Ph.D.
Optimalizováno pro rozlišení:
1280x720 a vyšší
(Mo)mentální domorodka(Mo)mentální domorodka
(Mo)mentální domorodka
Svého bývalého spolužáka jsem potkala v pravé poledne. Právě jsem
nesla z obchodu nový koš na prádlo. Držela jsem ho dál od těla,
aby mě netlačil. Přitom jsem měla chuť na zmrzlinu a otlak na
noze. Ivana jsem mohla klidně nevidět. Ale potkat trochu mladosti
v tomhle městě Romů, špinavých ulic a zdemolovaých zastávek je
aspoň nějaké oživení dne prosáklého celotýdennímk stereotypem. -
Ivane, jsi to ty?
- Ahoj…
- Poznáváš mě?
- Mhm. Ty tady bydlíš?
- Tak nějak. Momentální domorodka. A co ty? Nebyla jsem si jistá,
jestli jsi to ty! Ale jasně že je to on. K čertu. Začínám litovat,
že jsem ho oslovila. Vždycky jsem byla alergická na ten jeho
vystrčený zadek. Jeho postoj, výraz tváře…Ne, neměla jsem se s
ním dávat do řeči. Od té doby, co se známe, mi vždycky křížil
plány. Poprvé, když jsme byli v sedmé třídě. Učitelka mi řekla,
že pojedu v létě za odměnu do Bulharska. Za práci ve školním
rozhlase, sběry, jiskry…Pak přišla učitelka ještě jednou a řekla,
že do Bulharska pojede Ivan. Až později jsem pochopila, že by asi
nebylo v pořádku, kdyby odměnili dceru obyčejných dělníků a syna
náměstka generálního ředitele významné textilky ne. - Jseš tu
služebně?
- Přišel jsem zkontrolovat několik vašich ředitelů. Kontrola.
Ministerská. Se mám asi posrat nebo co.
- Bydlíš v Bratislavě?
- Mhm. Bratr je taky na ministerstvu.
Kristepane. Tuto duchaplnou konverzaci jsem si mohla odpustit.
Vždyť on se vůbec nezměnil. Proč jsem ho jenom oslovovala? -
Takže se máte oba fajn? Já tady učím. Přišli jsme sem před 3
lety, když zemřel tchán. - Mhm.
Idiot. Urřitě zapomněl i na to, jak jsem si kvůli němu na lyžáku
zlomila nohu. Dělal machra na kopci a já se mu chtěla vyhnout.
Pak se mi zkřížily lyže a vázání drželo jako past. V té chvíli
jsem přestala vidět. Slyšela jsem, jak mě obklopují spolužáci,
profesoři, no a ta tma. Za 2 týdny měly být přehrávky souboru a
potom 4 vystoupení. Jedno dokonce v televizi. Slyšela jsem se
tehdy, jak oplzle nadávám a nedalo se to zastavit. Angličtinář
lomil rukama, spolužáci se pochechtávali a slastně poslouchali.
Nadávky lítaly tmou a byly skoro důležitější, než zlomená noha.
Intenzivně jsem ucítila zlomený kotník, který jsem si zlomila
před 20 lety. - A jinak to jde?
- Ujde to. Hledám nějakou dobrou zmrzlinu. Máte tu vůbec nějakou?
Kretén s vystrčenou prdelí.
- No, nebudu tě zdržovat. Půjdeš rovně a tam nakonci zahneš
doleva.Tak se teda měj a pozdravuj bráchu. /Vezme koš na prádlo,
trochu kývne rukou, odežene vzpomínky a spěchá opačným směrem./

Zpět

© Agadir © 2004-2019, Ing. Ondřej Fuciman, Ph.D.