AGADIR

Vyhledávání:

osoby
akce
projekty
skladby

Agadir na facebooku:

Agadir na Instagramu:

Agadir na Wikipedii:

Kanál RSS:

Jsme členové
Českého centra Mezinárodního
PEN klubu

Jsme členové
Sdružení Q

Pořady z cyklu
"Agadir: Na strunách naděje"
jsou konány
za finanční podpory
Státního fondu kultury
České republiky

Mediální partneři:

Přihlášený uživatel:
žádný

Vaše IP adresa:
3.128.204.140

Přístupy celkem: 40437263
Přístupy dnes: 7547

Optimalizováno pro rozlišení:
1280x720 a vyšší

ŽENA - MILENKA

2006

Autor textu: Milena Fucimanová

Projekt: Profesor

Bylo hráno:
Počet uvedení: 0

Bude hráno:
Počet uvedení: 0

Ž1: Zdravím tě, poutníčku. Kam kráčíš v polospánku, uondán a ve svém nitru ztracený?
P: Kam kráčí poutníci? Za snem?
Ž1: Za srdcem by znělo líp. Řekni ti tajemství: Mám jméno, které můžeš vyslovit jen s láskou. Jinak se ti v ústech rozpustí.
P: Vyslov je.
Ž1: Ještě ne. Ničím sis to nezasloužil.
P: Ty lákáš poutníky do služeb?
Ž1: Poslouchej, vandrovníku, povím ti hádanku. Co je na světě nejsladší?
P: Med, cukr, umělá sladidla…
Ž1: Fuj, hádej znovu.
P: Hudba, zpěv, spánek, čisté svědomí…
Ž1: Fuj, vandrovníku, že tě tedy nechám sežrat divou zvěří.
P: Kde tady vidíš divou zvěř?
Ž1: Je všude. Ale nezamlouvej – co je na světě nejsladší?
P: Poddám se.
Ž1: Tak brzy jsem to ani nečekala. Hřích, vandrovníčku, hřích je slaďoučký a velmi užitečný.
P: Užitečný ? A jak? A v čem? A komu?
Ž1: Tak sleduj – tento kamínek je on, tenhle je ona a tady je Třetí. Třetí s velkým té. A kolem písek – děti, drobotina. A kdyby kámen mohl být napaden červotočem, tak jsou on i ona první na řadě. Unaveni tím věčným pískovištěm a věčným obrušováním svých hran. Koukni – už ani jeden není hranatý. A to se nemá, vandrovníčku, chraňme si své hrany – ostré hrany mohou říznout. To je tajné jedenácté přikázání.
P: Stačí mi starých deset.
Ž1: Kámen se od kamene kutálí, ale ne do bezedna. V tom – velký třesk –a je tu Třetí. A dojde…
P: K nevěře.
Ž1: Hlupáku: K nanebevzetí.
P: Pěknou svatyni jsi tady postavila.
Ž1: Ale každému se zatím zalíbila. Znám velbloudy, co jenom díky mě své karavany vyvádějí z pouště. Ale musím je opatrně k vodě pouštět. Ve vlastním zájmu. Nepotřebuji, aby mi všechnu vláhu vypili. Jsme tady všichni jenom na chvíli. Tak upíjejme tu a tam. Hned z té či oné studny.
P: Tu jednu, rodinnou, zaházíš balvanem?
Ž1: Co tě to napadá! Právě ta bude pořád orosená. Vždyť rodina je něco jako svatý Grál. Měj vlastní studnu, ale upíjej z těch opodál.
P: A děti? Jak ty pravíš – pískoviště?
Ž1: Budou z nich také jednou manželé a manželky, co svazek nerozboří, i kdyby jim oheň rodinného krbu vypálil rány do masa. Na to je lék – studničky, pramínky a potůčky kolem. A bude-li nejhůř, občas i dravá řeka. A řeknu ti, když takový skoro oblý kámen zalije voda stoletá, to je tedy lázeň, kamaráde.
P: A smysl toho všeho?
Ž1: Hlupáčku! Přece v tom koupání. Jak tě vlnka lechtá a máš zaděláno na příjemné stáří. Až budou oba kameny obrostlé mechem a nebudou stačit s dechem – nabídnou jeden druhému něco pro zasmání. Jenom si představ – těžké nohy v lavoru a na hlavu ti pořád kape cizí voda. Nebylo by škoda nechat ji kapat jenom tak – na zem?
P: A z těch tvých oblých kamenů bude nakonec bazén.
Ž1: Nechej se pokropit a budeš…
P: …pokropený.
Ž1: Nezasloužíš si ani pohrdavý pohled ženy. Ty nevíš, že po soustech lásky mám pořád ještě deset prstů k olízání? Ale budižkničemu tobě podobný – bude jen ohryzávat kosti – celé dny.